Děti narozené z darovaných buněk: Čeká je stejná láska a přijetí?

Píše se rok 1978 a na svět přichází první dítě narozené ze zkumavky a o několik let později se začínají používat i darovaná vajíčka. Od té doby celý svět pozoruje, jakých zázraků je reprodukční medicína schopna. Společně s miminky se ale vždy rodily také nové obavy: Co to znamená pro samotné děti? Mohou být poškozeny absencí genetického spojení s rodičem?

Láska nebiologického rodiče

Darovaná vajíčka a spermie představují pro mnoho párů splněný sen, avšak ve srovnání s přirozeným početím může být toto rozhodnutí pro okolí „šokující“. Stojí za tím dvě zásadní obavy – první je ta, že negenetičtí rodiče nejsou svým dětem tak blízcí, ba dokonce k nim mohou pociťovat jistou nepřátelskost; druhou je obava, zda utajování genetického původu nemůže poškodit psychickou pohodu dětí. Co zjistily výzkumy?

Odpovědi přinášejí longitudinální studie

Při hledání odpovědí nám mohou pomoci informace „z první ruky”, v tomto případě z rodin, které vznikly díky darovaným vajíčkům, spermiím či s pomocí surogátního mateřství (kdy miminko odnosí náhradní matka). Navazují tito rodiče s dítětem hůře citový vztah? Jsou schopni vyjadřovat dítěti stejnou vřelost jako rodiče, kteří dítě počali přirozeně?

Tak jsem na světě, maminko, tatínku, bude pro vás těžké mne milovat?

Navzdory všem očekáváním jeden z longitudinálních výzkumů ukázal, že matky v rodinách tvořených dárcovským početím měly vyšší úroveň vřelosti, radosti z rodičovství a citového zapojení se svými jednoročními dětmi než matky děti narozených přirozeně. Navíc se matky, které otěhotněly s darováním vajíček, nelišily od matek, které otěhotněly s pomocí darovaných spermií. Rané mateřství a dětství se tedy zdá způsobem početí nezasaženo… skeptik teď ale řekne, že co platí pro miminko, nemusí vůbec platit dál.

Nebiologičtí rodiče ve věku vzdoru

Říká se „malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“, ale ani v tomto případě se nenaplnila obecná očekávání: během batolecího a předškolního věku vykazovaly matky dětí narozených prostřednictvím asistované reprodukce vyšší kvalitu rodičovství než matky, jejichž děti se narodily přirozeně – méně se hněvaly a vykazovaly nižší míru pocitů viny a zklamání. A ani tatínci to neměli jinak – jejich vztah s jednoletými a dvouletými dětmi byl srovnatelný s tatínky dětí narozených přirozeně, ba dokonce vykazoval menší míru stresu a větší míru pozitivnějšího rodičovství. Svou roli si zkrátka užívali a nebyla pro ně tolik zatěžující.

Sedm let aneb přichází věk, kdy se začínají ptát

Jedním z nejvíce diskutovaných problémů v oblasti asistované reprodukce je, zda by rodiče měli být otevření v otázkách toho, jak jejich děti přišly na svět. A teď přichází klíčový moment. Co a kolik toho dětem vůbec říct? Ukázalo se, že platí „upřímnost nade vše“. Rodiče, kteří dětem řekli pravdu o jejich genetickém původu, měli s dětmi více vřelé a pozitivní vztahy, a to jak ve srovnání s rodiči, kterým se děti narodily přirozeně, tak s rodiči, kteří dětem jejich původ zamlčeli.

Adolescence, výzva pro všechny

Z hlediska vývojové psychologie přináší adolescence specifická témata, a to zejména v oblasti utváření identity. Adolescenti, kteří se narodili díky dárci, a uvědomují si svůj původ, se začínají ptát po tom, zda neexistují na světě nějací sourozenci, popřípadě, jak se biologický rodič otiskl do jeho vlastní osobnosti (např. povahovými rysy). Ukázalo se, že toto pátrání po kořenech“ je pak výzvou zejména pro maminky, které využily darovaná vajíčka – pro ty je toto období problematické, avšak není tím nijak narušena psychická pohoda samotného dítěte: adolescenti obecně vykazovali vysokou úroveň přizpůsobení, sebeúcty a psychické pohody.

Tak kde se vzaly všechny ty obavy?

Obavy, které jsme zmiňovali na začátku, tedy, že nebiologický rodič navazuje hůře vztah a že dítě z darovaných vajíček je psychicky ohroženo, pochází částečně z výzkumu adoptivních a nevlastních rodin, u kterých je ale zásadní rozdíl: adoptované či nevlastní děti mají za sebou často obtížnou rodinnou situaci či traumatickou minulost, zatímco děti narozené pomocí asistované reprodukce jsou od narození vychováváni rodiči, kteří je chtěli mít a kteří je považují za vlastní děti. Hlavní roli pro jejich vývoj a psychické blaho nehraje tedy biologická příbuznost, ale vřelé a vstřícné vztahy.