Neplodnost: Nejosamělejší planeta na světě

Když jsem dostudovala vysokou školu, darovala mi máma knihu, která měla v úvodu krásný motivační citát. Tenkrát mi slova Pabla Picassa “Vše, co si dokážete představit, je skutečné” nepřipadala vůbec přehnaná. O pár let později jsem ale zjistila, že ne všechno, co si přeji, budu mít. Alespoň ne hned.

Příběh paní L. jsme dostali před Vánoci. Toto netradiční poděkování nás velmi potěšilo – happyendům na naší klinice totiž často předchází emočně náročná cesta, kterou paní L. v příběhu  velmi upřímně popsala. S jejím svolením jsme se proto rozhodli příběh uveřejnit a věříme, že vám pomůže k vědomí, že na té “nejosamělejší planetě” ani zdaleka nemusíte být sami.

Já vs. reprodukční systém:  “V komplikovaném vztahu”

Jako téměř každá “náctiletá” holka jsem menses nesnášela – pět dnů bolesti, nechutentství a pocitu “divnosti” jsem si vždycky poctivě odtrpěla, nutno říct, že nejčastěji v obležení termoforů a s pravidelnou omluvenkou ve škole. Tenkrát jsem o reprodukčním systému věděla asi tolik jako o rybaření, tzn. vůbec nic. Netušila jsem, že za 20 let ho budu znát lépe než cokoliv jiného a budu se snažit s mými vaječníky a dělohou navázat lepší vztah. 

První kroky k “ezoterikům”

Když je vám 32, nenapadne vás důvod, proč právě vy byste dítě mít neměli. Máte přece dostudováno, potkali jste super partnera, vyřešili bydlení, tak teď je na řadě odškrtnout další políčko a “zadělat na miminko”.  To, že “postavíte dům a zasadíte strom” ostatně očekává i okolí. O tom ale až za chvíli. Než jsem si uvědomila, že se něco “opravdu děje”, trvalo to dva roky. První samovolný potrat jsem brala jako “nešťastnou náhodu”, ovšem právě tato událost mě nakonec přivedla tam, kam na začátku zamíří mnoho žen: na detektivní pátrání po duchovní příčině mého neštěstí –  prostě jsem si chtěla “naklonit nebesa”.

Vítej na nejosamělejší planetě, zpáteční lístky jsou vyprodány

O mých komplikacích věděla jen má nejlepší kamarádka, která se narozdíl ode mě vyzná v “alternativách”, tudíž jsem neváhala, a na všechny doporučené “sese” se vydala: od rodinných konstelací přes astrologa až po kurz autohypnózy. Některé informace, které mi tzv. “guruové” sdělili, byly dost zraňující, ovšem dle nich se jednalo o “konfrontaci s traumatem” a patřilo to k procesu. Já jsem si však tvrzení, že za neplodnosti stojí mé odmítání ženství a přílišná orientace na výkon brala až k příliš k srdci, a místo úlevy jsem si připsala do “deníčku sebenenávisti” taky to, že si za všechny tyhle věci můžu vlastně sama.

Obsedantní kontrola všeho, co se v mém těle děje

O pár tisíc lehčí a s problémem, který jsem nevyřešila, jsem si začala přiznávat, že nastal čas návratu na zem. Donutil mě k tomu potrat číslo dva a tři, kdy jsem opět samovolně potratila po pár týdnech těhotenství. Nutno říct, že v té době jsem se až obsedantně zabývala svoji životosprávou, měla přečtené všechny knihy o reprodukci, chodila na hodiny jógy, kupovala potraviny bohaté na kyselinu listovou…Ale možnost IVF jsem si ještě pořád nepřipouštěla.

Partnerství v ohrožení nebylo, ale moje duševní pohoda ano

Hru “IVF nepotřebujeme” jsem hrála do svých 35 let. V té době už mělo mnoho kamarádek i rodinných příslušníků “čápa na komíně” a mně tak nezbývalo, než dostat další životní lekci. O mých problémech jsem se musela naučit mluvit – prostě přestat tajit důvody, proč ještě narozdíl od ostatních nesestavujeme princeznovskou Ikea komnatu a proč si při pohledu do kočárků utírám slzy. Pomohla mi terapie. během které jsem se snažila zbavit přesvědčení, že je neplodnost tabu a návštěva IVF kliniky osobní selhání. Díky sezením jsme taky všechny komplikace ustáli v partnerství, což není samozřejmost. Manžel si přál dítě stejně moc jako já, dával mi najevo obdiv, jak moc se snažím věcem “přijít na kloub” a od začátku vím, že jsme v tom jeli “naplno” oba dva. A tak jsme se chytli za ruku a společně zamířil i i k těm, kteří nám místo nebes nakloní spojení spermie a vajíčka.

Poprvé na IVF

Tento dopis píši nejen vám, milé koordinátorky a lékaři, ale i těm, kteří se za vámi teprve chystají. Už po prvním telefonátu s vámi (při kterém se mi třásly ruce i hlas), jsem začala cítit, že nebudu na té nejosamělejší planetě sama. Že stejně jako maratónští běžci mohou pokračovat jen díky “občerstvovacím stanicím”, tak já budu pokračovat dál díky vaší pomoci. Takže jsem si nasadila pomyslné číslo a na “závod za dítětem” vyrazila.

“Neříkám vám, že to bude snadné, říkám vám, že to bude stát za to”

V mém věku (36) jde skutečně o závod s časem. Samozřejmě mě napadlo, že kdybych si “bývala byla” odpustila všechny ty hodiny na ezo lekcích”, mohla bych se sem, na IVF kliniku, dostat dřív. Ovšem i nevyčítat si věci jsem se během této cesty naučila. IVF proces jsme začali okamžitě – hned druhý týden po telefonátu jsme šli na konzultaci a podstoupili vyšetření a do dvou měsíců nás čekal náš první…a poslední cyklus. 

A moje jediná rada? Kontaktujte odborníky co nejdříve

Když píši tento dopis, ukazuje mi chůvička vedle počítače spící poklad. Vím, že jsem měla štěstí, mohla bych vám však hodiny vyprávět o tom, jak psychicky náročné to pro nás oba bylo… Avšak vytrvat a mít vedle sebe tým lékařů, kteří dělají první poslední, aby vám pomohli, je životní výhra. A i když to nemusí vyjít napoprvé, budu vám všem držet palce a nezapomínejte: Na “planetě neplodnost” nikdy nemusíte být sami.